na Blog.cz

Jasmine van den Bogaerde, známá také pod svým uměleckým jménem Birdy, se narodila 15. května 1996 v Anglii. 16-tiletá slečna, majitelka nádherného hlasu se dostala do podvědomí světa, když v roce 2008 vyhrála hudební soutěž Open Mic UK.

Někteří z vás ji máte možná zafixovanou díky songu Skinny Love, která zazněla v mém oblíbeném seriálu The Vampire Diaries, 2x21 The Sun Also Rises. Dojemná scéna, kdy si Elena si čte dopis od Johna. Tvůrci tohoto seriálu dokonale vystihli celou situaci a podtrhli ji úžasnou, dechberoucí písničkou.

Můj obdiv si získala právě díky Skinny Love, kterou mě naprosto ohromila. Když jsem ji slyšela a viděla poprvé, nebyla jsem schopna jediného slova, naprosto fascinovaně jsem seděla a hleděla na obrazovku. Mráz mi běhal po zádech. Z očí mi tekly slzy a říkala jsem si "sakra, ta je ale dobrá". Můžu říct, že v životě jsem neslyšela krásnější hlas! Po skončení písničky jsem okamžitě sedla ke kompu a snažila se o ní zjistit víc. Poslechla jsem si všechnu její tvorbu a pár songů si stáhla do mobilu. Zpívá naprosto upřímně a bez jakékoliv úpravy hlasu. A to se dnes vidí opravdu málokdy! Lady Gaga a ostatní nádhery se proti ní můžou zahrabat 100 metrů pod zem. Její hlas ve mě vyvolává tolik emocí, má krásnou barvu a prostě pohladí na duši.

Jsou to tak 4 roky zpátky od doby, kdy mou největší vášní bylo kreslení. Tehdy mi bylo čerstvých 13 a asi jako každý puberťák jsem si o sobě myslela, že spasím svět. Malovala jsem kdekoliv, kdykoliv a čímkoliv, co se mi dostalo pod ruku. Pastelky, tempery, vodovky, fixy, dokázala jsem si poradit se vším. Jednou se mi dokonce podařila i jedna patlanice s hlínou. Mé fantazii se meze nekladly.

Největší odměnou za mé výtvory byl obdiv ostatních. Chválili mě, říkali jak jsem šikovná. Kreslení mě chytlo dokonce tak moc, že v mém pokoji byl každý kousek bílé stěny něčím pomalován. Asi největší úspěch pro mě byl, když jsem z namalovala přes celou stěnu pokoje Simpsonovic rodinku. V životní velikosti. Pamatuju si, jak se všichni sousedé a známí chodili dívat na to "dokonalé" dílo. Dostala jsem dokonce i několik nabídek od svých, tehdy asi 11tiletých kamarádů. Jojo, byla jsem malá, šikovná a ničím nezkažená. Když se nad tím tak zamyslím, začala jsem kreslit už asi od 9 let. Byly to sice takové obrázky-neobrázky, ale byla jsem na ně pyšná.

Když se moje roky vyhouply na ono magické číslo 13, stala se ze mě šílená metalistka. No, ne zase tak šílená, ale hodně dlouho jsem poslouchala kapelu Slipknot. Velký vliv na mě tehdy měla moje o 4 roky starší sestřenice, která na Slipknotech, také hodně ujížděla. A vedlé mé dokonalé Simpsonovic rodinky za pár dní vyrostla banda 9-ti chlápků v šílených maskách. Pamatuju si přesně den, kdy to uviděla moje mamka a málem z toho dostala infarkt. Postupem času si ale naštěstí zvykla. Jako většina lidí, kteří zavítali do mého pokojíčku. Simpsonovi a Slipknoti, vražedná kombinace!

Nevím proč a nevím jak, ale k Slipknotům jsem postupně začala ztrácet vztah. Možná to bylo tím, že jsem vyměkla, možná, že mi začali lézt na nervy, jak se na mě šklebili každý den ze stěny. Vážně nevím, každopádně jejich hudba mi nevadí, ale nijak po ní moc netoužím a nevyhledávám ji.

Teď je můj pokojíček naštěstí normální, bez jediné mé kresby. Přece jsem se jenom už dostala do odlišnější fáze života. Momentálně jsem 17tiletá holka, která na první pohled vůbec nevypadá na to, že byla někdy tvrdá metalistka. Jsem už úplně někde jinde, ale pořád mám ke kreslení určité pouto spojené se svým dětstvím.

Někde mezi 13-tým a 14-tým rokem pravděpodobně umřela moje touha stát se slavnou malířkou. Pořád mám ale plné šuplíky složek, ve kterých jsou některé mé zdařilé výtvory. Někdy, když mám depku, tak si jednoduše vytáhnu nějakou tu složku a vzpomínám na ty časy, jak mi bylo fáájn :]

S každým začátkem nového měsíce mám pocit, že můžu všechno začít znovu. Co bylo, nezměním, ale nechci se v tom pořád vrtat. Vztek přešel, slzy uschly a já se chci pohnout o kousek dál. Vím, že to zase za nějakou dobu přijde a budu úplně v p***, ale teď si chci užívat!

Na Nový rok jsem si dala předsevzetí, že začnu pravidelně cvičit. Sama jsem tomu sice moc nevěřila, ale každý den jsem se dokopala a vždycky si tu hodinku a půl (někdy i víc) našla. Ze začátku mi to šlo samo, měla jsem spoustu energie a bylo to pro mě něco nového. Sem tam jsem se musela přemlouvat, ale moje pevná vůle mi vydržela. Teď jsou to přesně dva měsíce. Před pár dny mě ale moje tělo přestalo poslouchat. Začalo mě všechno bolet a do nohou jsem dostávala šílené křeče. Nemohla jsem si je skoro ani rovně natáhnot. No prostě psycho. Došlo mi, že jsem si ty svaly "sviňsky "namohla. Ono přece jenom cvičit jedno a to samé každý den skoro 2 hoďky v kuse je pěkný záhul. 2 dny jsem seděla a byla ráda, že vůbec sedím. Došlo mi, že ten systém musím nějak změnit. Dospěla jsem k tomuhle:

JO JO a JO

!tohle musí vyjít!

A vracím se ke své staré lásce=FOCENÍ. Mám sice foťák co stojí za hovno, ale i s ním můžu nafotit krásné fotky. Třeba to někdo ocení tím, že mi pak koupí lepší :) chá, hned zítra něco půjdu vyfotit!

Jó a ta úplně nejsuprovější věc je, že za měsíc jedu do Anglie. Konečně vypadnu někam jinam. Těším se na to nové prostředí. S kámoškou budeme bydlet u jedné rodiny. Dopoledne tam budeme chodit do školy, ale odpoledne je naše! Můžeme si dělat co budeme chtít. Takže to znamená nákupy, nákupy a zase nákupy. A spoustu fotek, budu fotit jak šílená!

V posledních pár dnech jsem totálně bez energie. Nemám na nic náladu. Jsem protivná, náladová a jediné místo, kde se cítím v bezpečí je moje postel. Spím a spím, připadám si jako Šípková Růženka...Všechny pocity, které jsem dlouhé měsíce potlačovala a snažila se předstírat, že neexistují, vypluly najednou na povrch a totálně mě odrovnaly. Slzy, vztek, zoufalství a beznaděj. Sere mě naprosto všechno!

No všechno zase ne, jenom jediná osoba, od které se ale všechno odvíjí. Ptám se sama sebe, jak je možné milovat člověka, který vás považuje za hračku? Za hračku, s kterou si chce hrát, jenom když se mu chce. Odpověď je jednoznačná. Možné to je, víc než dost. A já jsem toho zářným příkladem. Jeden obyčejný kluk a co dokáže. Zblbne naivní holku, která si celý život sní vlastní pohádku. Chtěla jsem být za princeznu, chtěla jsem, aby mě můj princ rozmazloval, nosil kytky, zval mě na romantické večeře při svíčkách a místo toho? Dostala jsem facku od 21. století. Sex na jednu noc, každý týden jiný kluk, to je jen malá ochutnávka toho, co dnes "frčí". Dnešní doba nám skoro zakazuje snít o pohádce! "Jsi tak naivní" řekla mi jednou kámoška. "Užívej si!". Fajn, beru to. Dokážu si užívat, dokážu být za tu zlou, špatnou a zkaženou, jenže nejsem to já. Jsem svině, přiznám si to, ovšem za tou sviní se skrývá člověk, který se bojí.

Čas zahojí všechny rány! Tak to je ten největší kec, jaký jsem kdy slyšela. 2 roky se o to snažím a marně! U někoho to možná zafungovalo, ale mě to nepomohlo ani trochu. Snažila jsem se dát všechnu tu lásku, kterou on nechtěl, někomu, kdo o to stojí. VÝSLEDEK? Chyba, kterou bych už v životě nikdy nechtěla udělat. Na rok jsem ztratila dost dobrého kamaráda. Miloval mě a já se snažila milovat jeho, jenže když jsem byla s ním, mé srdíčko bylo někde jinde. Došlo mu to. Rok se se mnou nebavil, ale nakonec mi odpustil. Teď jsme docela dobří kamarádi.

Snažila jsem se potlačit svoje pocity nějakou činností, která mě zabaví a zároveň z ní budu mít i nějaký užitek. Začla jsem pravidelně cvičit. Každý den jsem mučila své tělo. Bavilo mě to a baví mě to pořád. Fyzičku mám lepší, ale psychicky mi to moc nepomohlo. Myslím na toho žebráka pořád!

Stále hledám nějakou novou, další činnost, co by mě přivedla na jiné myšlenky. Nápady mi došly a moje naděje pošly. Chodila jsem fotit, jenže co já zmůžu se svým starodávným digitálem. Kvalita fotek stojí za hovno a zrcadlovku mi nikdo nekoupí. Bavilo mě i kreslit. Lidi o mě říkají, že talent mám a maluji krásně, jenže.... Tahle činnost je u mě hodně ovlivněna mou náladou. A tu já v poslední době moc nemám, takže si asi dovedete představit ty kresby. Pak mě ještě napadlo, že bych mohla sfouknout prach ze své kytary, na kterou jsem se nikdy nenaučila pořádně hrát. Ale zase jsem u toho - když mi něco nejde, tak se na to prostě vykašlu. Sečteno, podtrženo, na nic nového jsem nepřišla.

A ještě taková malá otázečka na závěr. Představte si sami sebe v mé situaci. Beznadějně milujete kluka (něco přes 4 roky), který Vás má rád, ale nemiluje Vás. Nestojí o vážný vztah, protože si chce jen užívat. Přitahujete ho fyzicky a chce s Vámi mít vztah založený na sexu. Je tu malinká naděje, že se do Vás pak možná zamiluje, ale nic není jisté. Riskli by jste to? Jsou dva úhly pohledu. Celý život si vyčítat, že jste měli šanci a nevyužili ji. Nebo si vyčítat, že jste udělali tu největší chybu svého života? Jakou cestu by jste se vydali? Zajímá mě Váš názor!

Jelikož mě čeká příští týden ples, rozhodla jsem se, že tady něčím přispěju na toto téma. O svém outfitu mám jasno už od čtvrtku. Nápad na to, jak se obleču, přišel jako blesk z čistého nebe. Byla jsem už na pokraji zoufalství a přemýšlela jsem, že nakonec nikam nepůjdu. Uvažování nad svým vzhledem týden v kuse mi úplně zavařilo mozek. Ve čtvrtek jsem to vzdala, vrátila se vzpátky do reality a právě to mi pomohlo. Ve vlaku mě zasáhla ona osudná myšlenka a já přesně věděla co mám dělat.

Hned, když jsem přišla domů, mě nohy donesly rovnou do mého pokoje. Šla jsem na jistotu. Můj vítězný pohled na minišaty koupené před 2 lety, ani jednou nepoužité, mluvil za vše. Nevím, jak se dostaly až na dno mé skříně, ale byla jsem ráda, že tam vůbec byly.

Vše se ale netočilo jenom kolem mini. Za ty 2 roky jsem docela povyrostla. A z šatů, které už předtím byly tak dost kraťounké se stalo něco, v čem bych nevylezla ven bez legín. Nerada bych riskovala "vykukující" tanga, nebo kalhotky i za předpokladu, že to někomu může připadat neuvěřitelně sexy, zejména opačnému pohlaví. Ne, jako děvka vážně vypadat nechci.

A protože ten ples, není jen tak obyčejný, ale rockový, mi moje minišaty a legíny neuvěřitelně nahrávají. A další třešničkou na dortu je kožená vestička, která celkový dojem ještě umocní. No rockera jak vyšitá. Velkou ozdobou pro mě budou i moje boty s mašličkou. Nejsou to žádné jehláky, protože bych se na nich se svými 175 cm asi zabila, ale i tak je zbožňuji. Pokud budu mít víc času, hodím sem nějaké fotky, aby byla vaše představa o něco jasnější:D

U plesového tématu ale ještě chvíli zůstanu. Pozornost se ovšem stočí na jiný módní doplněk. Psaníčka. Dodají našemu vzhledu ještě větší úroveň a zároveň nám pomůžou jakou úschovna největších nutností.

Jsem šťastná. Nevyhrála jsem milion v loterii, nepotkala jsem svou osudovou lásku. Získala jsem pár přátel s velkým P. Lidi, kteří mi rozumí a berou mě takovou, jaká jsem. A přitom stačilo tak málo. Jeden týden strávený s nimi v úplně neznámém prostředí byl asi největší zlom. Začaly jsme se pomalu poznávat a mezi námi se utvořilo jakési neviditelné pouto. Čas jakoby se zpomalil a všechno začalo mít jasnější barvy. Mám pocit, že se ze mě stal jiný člověk. Lepší. Je to dobře, nebo špatně? Těžko říct..Důležité je, že mi tito lidé otevřeli oči.

V mém diáři až nebezpečně rychle mizí bílá políčka. Je toho v poslední době tak moc, že se mi tomu nechce ani věřit. Oslavy, plesy, diskotéky, kino, čajka. To je jen malý výpis z toho, co mě čeká. Těším se jako malé dítě, kterému slíbíte, že s ním půjdete na pouť.

Jak by měl vlastně vypadat nejvíc sexy muž planety? Kupa různých názorů a vyberte si ten nejlepší. Neřídím se podle světových trendů. Nezajímá mě, kdo zrovna natočil nejvíc filmových trháků a prodal miliony desek. Řídím se svým srdcem a své "idoly" obdivuji už nějaký ten pátek a rozhodně kvůli nějakému "rychlotýpkovi" nebudu měnit žebříček hodnot. Nechala jsem se ovšem inspirovat jedním českým článkem, ve kterém bylo uvedeno 54 nejžhavějších mužů naší planety. Velmi mile mě překvapil, místy bych ho možná trochu pozměnila, ale celkově jsem spokojená. Při pohledu na některé "chlapy" mi doslova tekly sliny a lezly oči z důlků. Jak je vůbec možné, že něco takové existuje?..Hledala jsem ovšem dále a snažila se najít nějaký další žebříček pro srovnání. Našla jsem jeden americký, asi rok starý článek, který mě poněkud šokoval. Plno starých dědků a jediné, co na nich podle mě bylo aspoň trochu atraktivní, jsou peníze. Jaký smysl to mělo se asi nikdy nedozvím. Jedno je však jisté - některé individua bych nejraději zakopala 100 metrů pod zem, ale prosím, pokud se to lidem líbí. Mám pocit, že v porotě seděla parta nalitých lidí, kteří měli buď zavázané oči, anebo se potřebovali honem rychle rozhodnout a jít řešit jiné věci. Zaujal mě i počet negativních komentářů pod článkem, kde se některé ženy dožadovaly vysvětlení proč mezi nimi není i jejich idol...ale dost už bylo psaní, mrkněte dole na fotky!..jo a nezapomeňte zavřít pusu ;]

I na mě nakonec dopadla ta vánoční atmosféra, jenže..pořád tomu něco chybí..někdo...

Včerejšek byl ve znamení klidu, pohody a hlavně toho, že celá rodina byla pohromadě. Beru to už jako samozřejmost, že se všichni sejdeme, ale pořád je to něco, co strašně obdivuji. Některé rodiny nemají možnost být spolu a já si právě cením toho, že mám oba rodiče, bábinku a dědu. Právě u štědrovečerní večeře, kdy jsme byli všichni spolu, mi to došlo. Magický moment, na který budu vzpomínat po zbytek svého života. Ta atmosféra, která vládla při večeři se nedá popsat slovy.

Samozřejmě došlo i na dárečky. Pod stromečkem jsem našla to, co jsem si přála. Mým hlavním dárkem byla Anglie (v dubnu se tam chystám). Dále oblečení, protože mám úžasnou mamču, která se vždycky strefí do mého vkusu, tašku, nějakou kosmetiku, bundu na snowboard, parfémy, svíčky, strašně milučký polštářek s ovečkou, fén...ono není důležité co všechno, i když jsem za to moc ráda. Víc mě těší ta radost z dávání dárků, pocit, že jsem někomu udělala radost je nezapomenutelný.

Celý večer proběhl v kruhu rodinném. Koukali jsme na pohádky, jedli cukroví a bylo nám strašně fajn.

Problém u mě nastal, když jsem si vlezla do postele. Bylo něco po půlnoci a pořád se mi nechtělo spát. Myšlenkami jsem už byla někde jinde a i když jsem se snažila myslet na něco jiného, nešlo to. Do hlavy se mi cpal ON. Kluk, kvůli kterému moje srdíčko buší jako o závod pokaždé, když ho spatřím. Kamarád, kterého znám snad už od školky. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvily. Když jsem byla menší, neměla jsem tu potřebu se s ním nějak extra vybavovat. Možná to bylo tím, že jsem byli každý úplně někde jinde, jiné koníčky, jiné zájmy. V pozdějším věku, kdy se mi začal líbit, to bylo nějak podobně, ne, že bych si s ním neměla co říct, ale pokaždé se mi v jeho blízkosti rozklepaly kolena. Bála jsem se, že se nějak ztrapním a udělám ze sebe totální blbku. Ptám se sama sebe, čím mě vlastně tak zblbnul? Vzhled, jasně, v mých očích je něm krásné úplně všechno. Jedna z hlavních věcí, co mě dostala jsou jeho oči. Pokaždé, co jsem se do nich podívala se pro mě zastavil čas. Jako bych se v nich zasekla. Jako past, do které jsem byla lapena a nemohla se z ní dostat. Další je úsměv, bez kterého by to ani nebyl on. Líbí se mi i jeho styl oblékání. Ví, co mu sluší a podle toho se řídí. Velkou záhadou však pro mě je jeho chování, navenek působí jako největší pohodář, nic ho netrápí a všechno mu je jedno. Nikdy jsem ho neviděla projevovat žádné emoce, jako kdyby neměl žádné city. Možná je to nějaká obranná maska před jeho okolím, vážně nevím. Je to strašně složitá osoba, kterou bych si přála pochopit.

A jde o tohle.. Zamotaný příběh, který je strašně na dlouho a nechci vás s ním zbytečně zdržovat, tak to zkrátím. Situace jako každá jiná, ona zamilovaná, on bez zájmu. Vlastně OMYL, jedna maličkost by tady byla, dost podstatná. Pan X (budu mu tak říkat) projevil jeden jediný zájem, o SEX. Ano, nemiluje mě, ale spát se mnou chce. Nechce se vázat, chce si užívat. Nestojí o ty nervy, hádky a podezírání v nějakém vztahu. Řekl mi to upřímně, bez zbytečných lží a výmyslů. Svým způsobem se mu ani nedivím.

Jsou to tak 3 měsíce zpátky, byli jsem spolu venku, řešili naši situaci a snažili se najít nějaké východisko. Prý by nešel s každou. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, aby mě snáz dostal, ale řekla jsem mu, že nechci být za k*rvu. Odpověděl mi, že to tak nesmím brát. Hmm fajn, tak jak to teda brát mám? Neposlala jsem ho do háje, protože vím, že to není žádný děvkař, ani hajzl. Přemýšlela jsem nad tím, co mu mám odpovědět. Nechci mu říct ANO, protože prostě nejsem ten typ, který spí s klukama jen tak. Nemůžu, ne bez lásky, ještě k tomu, když vím, že mě má možná rád, ale nemiluje mě. Nedokázala bych s ním mít vztah typu "dneska mám volnej barák, tak přijď". Nezvládla bych to psychicky. Zároveň mu nechci říct NE, protože vím jak moc ho miluju a s tímhle návrhem mám možná u něj nějakou šanci. Jsem prostě ten typ holky, která si myslí, že kluka dokáže změnit. Takže, co kdyby se do mě náhodou zamiloval a měli bychom pak spolu úžasný vztah? Pravděpodobnost je velmi malá, ale pořád tu je. Řekl mi, že všechno záleží jen na mě, je to moje volba. Čekal, co mu na to odpovím a já neměla ani páru o tom, co vlastně chci. Nakonec jsem řekla tu největší blbost, jakou jsem kdy komu řekla. NEVÍM. Prostě nevím. Snažil se ze mě vydolovat jakoukoliv jinou odpověd kromě nevím, ale marně. V hlavě jsem měla zmatek, srdíčko říkalo ano, rozum ne. Dopadlo to tak, jak to dopadlo, rozloučil se se mnou slovy "až si to rozmyslíš a budeš chtít, tak mi napiš".

Přemýšlím, kolikrát jsem ho od té doby viděla a mohla bych vám to ukázat na prstech jedné ruky. Poprvé to bylo, asi 3 dny po našem "rozhovoru". Pozdravili jsme se, podíval se na mě svýma nádhernýma očima a já jsem měla chuť na něj skočit a servat všechno jeho oblečení! :D Podruhé, potřetí, počtvrté..všechno to bylo pokaždé stejné. Začal se mi obloukem vyhýbat. Nevím proč, zatím jsem mu ještě neodpověděla, nenapsala. Nejspíš se už na to vykašlal. Kámoška mi řekla, že se mi vyhýbá asi proto, že si myslí, že mě urazil. Možná je to tím, ale třeba taky ne..

Kolik nocí jsem nespala, kvůli tomu, že jsem přemýšlela, jestli to má cenu, nebo ne. Zkoušela jsem zapomenout, ale nešlo to ani před tím, než jsem řešila tady tohle. S kamarádkama jsme to tolikrát probíraly a pokaždé došly k tomu, že konečné slovo je stejně na mě. Jsem pořád v jednom a tom samém začarovaném kruhu a nevím jak z něho ven. Přemýšlím, jaké by to s ním bylo, jak asi líbá..Chci ho obejmout, chci se s ním mazlit. Toužím po jeho blízkosti a zároveň se tak strašně moc bojím..